Vítejte na ostrůvku skutečnosti

Vítejte na ostrůvku skutečnosti. Byli jsme v ulicích, už je to hezká řádka dní, spolu s tisíci dalších. S tisíci dalších, které jsme neznali. Setkali jsme se celkem nedávno, uprostřed hořících pouličních zátarasů, demonstrací solidarity a shromáždění v zabraných budovách. Nejspíš proto nám média říkají „známí neznámí“.

Vlastně jsme oboje. Navzájem se neznáme. Protože už léta žijeme v situaci, kdy se všechno živé ničí, kdy každá naděje slábne, kdy každé očekávání je zmařeno. V téhle pustině žijeme se spoustou dalších lidí, ale zároveň jsme si vzdáleni; odděleni od sebe, roztroušeni, přemoženi pocitem bezmoci. K tomu přispívají šéfové, kteří nám platí jenom 700 euro měsíčně a kteří nás vyhodí, kdy se jim zamane; neuvěřitelné úsilí vydané na zajištění základních životních potřeb; vydatná televizní stupidita štěstí, kterou sledujeme klíčovou dírku LCD TV setu, pořízeného na půjčku našimi rodiči.

Všechny tyto situace jsou součásti, fragmenty našeho společného života. Jsme si tedy navzájem neznámí, ve společné pustině, kde všichni nemotorně usilují o vlastní přežití. Každý se svým já, obklopen tolika podobnými. Až do těch prosincových prvních dní (myšleno nepokojů – pozn. překl.) jsme byli pro tuto společnost neznámí. Jakoby se to, co žijeme, nikam nevešlo; ani do televize, ani do prohlášení levice, vyzývajících k organizovanému boji. Během těch dní (revolty – pozn. překl.) zaplavil dlouho potlačovaný hněv ulice, po téměř dvaceti letech porážek a ústupků jsme přestali ustupovat s krytými zády.

celé na: csaf.cz